La Nuit - La Nuit

Horký dech mu poškádlil ouško. Bylo to, jako by ho hodili nahého do mraveniště. Stovky, tisíce, milióny maličkatých nožiček mu pochodovaly na každičkém milimetru obnažené kůže. Nebo lépe řečeno pod ní. Ale nebylo to nepříjemné, jen to v něm stupňovalo vzrušení.
Chtěl se podrbat, ale ještě než to stačil udělat, zachytila mu ruku jiná dlaň. Pevně ji sevřela. Pohrávala si s prsty, hladila ho po celé délce silné paže směrem k ramenům a zase zpět. Pak mu ruku zavedla na cosi příjemně hebkého a oblého. Nemusel se dlouho snažit uhodnout, co to je. Prostě jen pevně uchopil nabízené boky a sjel trochu níž, na zadeček. Tam se vždycky setká s úspěchem. Ach…, nepřepočítal se. Odpovědí mu byly ostré zoubky, které provokativně sevřely ušní lalůček. Trochu to zabolelo, ale ještě víc to rozpálilo neutišitelnou touhu.

Tápal po jakékoliv opoře, po něčem, čeho se může přidržet. Alespoň část hřejivého těla… Nikde nic. Je snad sám? Proboha! Teď?! Ještě před chvílí nebyl. Ale snad ani teď není. Přeci cítí něčí přítomnost. Jeho přítomnost.
„Harry?“ zazní do tmy poplašeně.
„Ano, Dráčku? Jsem tady…“
Uff. Už nic neříká, jen si velmi, velmi oddechne. A zároveň je ale na sebe trochu pyšný. Přeci to věděl, jen trochu zpanikařil, ale jasně cítil, že Harry je s ním.
Znovu hmátne do tmy a tentokrát i narazí na přítelovo tělo. Rychle si ho přitáhne co nejblíž k sobě. Slyší tlukot jeho srdce.
„Promiň,“ zamumlá do rozčepýřených vlasů.
„To nic, já jsem jí jen nemohl najít…“ vysvětluje důvod svého náhlého zmizení Harry.
Draco vyhledá jeho rty. Chutnají po třešních, vždycky chutnaly po třešních. Jenže teď jako by to víc vnímal. Zamiloval si tu chuť. Sladkou, jako jejich majitel. Harry. Jeho Harry.
Vsaje spodní ret. Chvíli si s ním pohrává a pak ho pustí. Ale jen proto, aby mohl zajmout ten horní. Slíbá všechnu tu třešeň, i když ví, že příště budou chutnat zrovna tak. Jeho počínání ale nezůstává bez odezvy. Přítelovy ruce mu mapují celé tělo. Od krku, přes klíční kost, hrudník až někam dolů. Ach ano, on dobře ví, kam sáhnout, aby to zapůsobilo.

Draco uslyší známý zvuk. Kdokoli jiný by ho snad ani nepostřehl, ale on o něm ví. Proto Harryho váhavě zarazí. Ten přestane zápasit se zavíráním lubrikačního gelu a vzhlédne k blonďákovi. Se spoustou otazníků ve smaragdových očích. Škoda jen, že Draco je nevidí. Všude je tma. Taková zvláštní tma. Ale čemu se divit, je přeci noc. Jenže přes tu tmu je mu jasné, že Harry čeká na vysvětlení.
„Harry?“ zašeptá.
„Ano, Dráčku?“ Proč jen ho vždycky oslovuje takto. Už mu to nevadí, zvykl si, ale dřív… to bylo hrozné. Pokaždé se ohlásil ´Ano, Dráčku…´ Bylo to tak deprimující. No a teď, možná se mu to dokonce začíná líbit.
Jemně Harryho chytí za ruku, ve které drží malou tubičku a vezme ji od něj. Přitáhne se k němu blíž a špitne do rozpáleného ouška: „Mohl bych… dnes… já?“
Zní to nejistě a on se také nejistě cítí. Tohle nedělal od doby co… ale to je jedno. Zkrátka to nedělal dlouho, tak snad to Harrymu nepřijde jako troufalost. Jenže Harry má z toho naopak radost. Místo odpovědi blonďáčka políbí a odevzdaně se položí na postel.

Draco je velmi nervózní. Není si jist, jestli to takto zvládne. Musí ale zachovat dekorum. Co by si o něm Harry pomyslel? Když si představí ty jeho soucitné pohledy, je mu úzko, třebaže ví, že by je stejně neviděl.
Odšroubuje uzávěr a pokryje si prsty chladivým gelem. Lehne si vedle Harryho a něžně ho přetočí na bok. Jednou rukou si k sobě chlapce přitáhne, druhou rukou hledá cestičku do jeho těla. Najednou ví, co dělat. Ví, že svému milenci neublíží, protože teď vnímá intenzivněji reakce jeho těla na svůj vpád. Pomalinku a velmi velmi opatrně si ho připravuje.
Harry je mile překvapen Dracovou něhou. Je jako motýlek, který obletuje kolem vybraného květu a přemýšlí, jako cestou do něj nejlépe vniknout, aby získal mnoho a přitom nepoškodil krásu rostlinky. A Draco si s motýlí péčí připravuje Harryho nejen uvnitř jeho těla. Rozdává mu polibky všude, kam dosáhne a volnou rukou jemně hladí hrudník, boky, zadeček, stehna... Je to neskutečně provokativní.

Pak to ustane. Draco ještě pro jistotu použije gel i na své vzrušení. Nesnesl by, kdyby Harrymu ublížil. Už není tolik zvyklý jako on. Už ne…
Ještě chvíli váhá. Zepředu cílevědomě přispěchá Harryho paže, která přitáhne roztoužená těla těsně k sobě. Dává znamení, že už je čas. Draco tedy začne do cizího a přesto tolik známého prostoru vnikat. Cítí, jak se kolem něj svírají napjaté svaly. Už není cesty zpět. Pohne se tedy prudčeji a přirazí úplně. Harry uvolněně vydechne. Konečně.
Ještě chvíli se Draco pohyboval opatrně, jako čerstvě narozené hříbě dělá první krůčky, než stejně jako ono získal zpět svou dřívější jistotu. Po chvíli už oba mladí muži pluli na společné lodi hříchu a nestoudnosti v tom nezkrotném oceánu zvaném láska. Pak, po dlouhé době spolu, oba vyvrcholili v jeden jediný neopakovatelný okamžik. A v tu chvíli ji Draco uviděl.

Noc. Byla krásná, byla všude kolem. A Draco si byl naprosto jistý, že takto ji vidí jen a pouze on. Měla nekonečně dlouhé sametově černé vlasy protkané zářivě stříbrnými prameny věků. Veliké moudré oči na něj shlížely s určitou dávkou něhy a s výrazem, jaký nemohl popsat. Kolem černočerných zorniček zářily záblesky barvy, jakou má v očích Harry. Jasně zelenou. A tato barva přešla zcela nepochopitelně v mystickou fialkovou, která v duhovkách převládala. Nemohl určit jakou má Noc tvář, byla bledá, neurčitá. Rty plné, v nepatrném úsměvu. A ať stočil zmámenou mysl kamkoliv, dívala se na něj.
Nemohl ji přestat vnímat. Jako by zdáli si uvědomil, že si ho Harry vtáhl do ochranářského obětí. Chtěl mu to honem všechno povědět, ale nebyl schopen vyslovit jediné slovo. A když se na Harryho otočil, spatřil ho. Byl si naprosto jistý, že je to on. Byl tím neskutečným světlem, tou živoucí jiskrou zářící v očích Noci. Jak si to uvědomil, usmála se na něj ještě víc.

„Draco?“ zeptal se nechápavě Harry. Asi ho zarazil přítelův přešťastný výraz.
„Ššš, spi, Harry… Je přeci noc…“ a políbil ho někam do vlasů.

Dors, mon chéri, parce que nous sommes LA NUIT!